I. oddíl - Oddíl života v přírodě na Blog.cz

...sice pozdě, ale přece... :-)

    Letošní Jarňák jsme měli naplánovanej na Vysočinu. Trasa byla z Nového Města na Moravě přes Fryšavu a Sněžné do Svratky. Odtud už potom jenom pár kilometrů přes Svratouch do Čachnova na vlak.

    Vzhledem k neúčasti Marti jsme šli jako jeden lichý oddíl dohromady (I. a III.). I když to bysme stejně asi šli i kdyby s námi Marťa byla.

    Sraz byl tuším kolem čtvrt na devět na Baštách. Přesně v době srazu mi volala Týna, že nestíhá a v kolik že jede ten vlak. No paráda. Ze dvou lidí z našeho oddílu to začalo vypadat, že pojede jen Víťa. Po nástupu jsme vyrazili k vlaku. Všichni už byli na nástupišti, ale já jsem ještě vyhlížel Týnu. Nakonec to stihla. Dorazila asi 5 minut před odjezdem vlaku.

    Při nastupování jsme se rozloučili s Marťou, která se na nás přišla aspoň podívat. Ve vlaku se celkem nic zvláštního nestalo, až na to, že stejnou trasu si vybralo asi pět dalších podobně velkých organizací. Takže v Tišnově byla docela sranda se nacpat do druhýho, výrazně menšího vlaku.

    V Novým Městě jsme vystoupili (naše konkurence taky…) a šli ještě do obchodu koupit co komu chybělo. Hanka začala mít trošku problém. Ve vlaku tak nějak zapomněla jít na záchod… No ještě že cestou přes město se šlo kolem jakýhosi rybníku, u kterýho bylo pár stromů a keřů.

    Cesta příjemně ubíhala a tak jsme za chvilku našli docela pěkný místo na buřty a špekáčky (případně jemné kuřecí párky-Lucka). Chvíli se nám nechtělo nic dělat a tak jsme nechali přejít sudé oddíly. Nad hlavou nám kroužila stíhačka a nějaký vyhlídkový letadlo. Chvílema to vypadalo, že se srazí. Po tomto obědě jsme pokračovali dál směrem k Medlovskému rybníku.

    Jelikož ještě před pár dnama sněžilo, bylo to v tom lese pěkně poznat. Místama byly docela pěkný závěje sněhu, který se střídaly s takovýma menšíma bažinama. Ale prošli jsme. U Medlova u hotelu jsme si dali sváču. Holky okamžitě vlezli na napůl rozpadenej kolotoč. Kdybych nevěděl, kolik jim je let, myslel bych že jim je tak šest až osm. Takovou měly radost z kolotoče. Dokonce i Víťa se párkrát svezl. A pak objevily skluzavku… J

    Až je to přestalo bavit, šli jsme dál. Asi po kilometru a půl Týna zjistila, že nemá telefon. Tak jsem se s ní vrátil ke skluzavce a tam ležel. Zašlapanej v písku vedle skluzavky. Ale dobrá zpráva byla, že fungoval.

    Ve Fryšavě jsme se ubytovali na faře. Věřící prominou, ale tolik křížů pohromadě jsem snad ještě neviděl (pokud pominu Marťase, Báru, Aubiho a Worvaně pohromadě). U večeře jsme vedli takový rádoby vtipný řeči, jako že "On tě vidí" a "Ježíši Kriste co zas děláš" když tu najednou kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál pan farář. A jestli prý něco nepotřebujeme. Slušně jsme pozdravili a řekli, že je všechno v pořádku. Večer jsme si ještě chvilku plnili minima (Nelča zvládla půlku člena za jeden večer) a pak už byla večerka.

    Ráno bylo zajímavý. Večer jsme sice viděli, že začíná sněžit, ale nějak jsme tomu nevěnovali moc pozornost. Jenže ono přes noc napadlo asi 15cm mokrýho sněhu. Vypadalo to sice jak v pohádce, ale představa jak v tom budem vařit…

    Po snídani jsme se teda vydali na zasněženou cestu. Kus jsme museli jít po silnici. To bylo ještě docela dobrý. Ale pak jsme odbočili na žlutou. Ta je pro naše dva oddíly asi prokletá. Už na podzimáku jsme s ní měli menší problém. A teď zase. Značka se asi po kilometru někam ztratila a my se brodili sněhem po kolena. Za chvilu nás to přestalo bavit a tak jsme šli zpátky na silnici a po ní do Kadova. Tam jsme si v takové příjemné hospůdce dali čaj, horký maliny a pokračovali dál v cestě.

    Asi po dvou kilometrech jsme narazili na kluky, jak začínají vařit. Zůstali jsme u nich a taky si udělali oběd. Docela dobrý brambory na gulášovej způsob… ;-) Naobědvaní a v dobré náladě jsme se chvilku koulovali a pak šli dál. Cestou už se celkem nic zvláštního nestalo. Na takové pěkné louce jsme si našli suchý místo a tam asi hodinku odpočívali na slunku. Večer jsme dorazili do Sněžného, ubytovali se ve škole v tělocvičně, udělali si večeři a šli spát. V noci přijeli hosté.

    Po ranním probuzení jsme se přivítali s hostama, nasnídali se a vyrazili do Svratky. Kluci šli přes devět skal a my jsme si vybrali cestu přes Čtyři palice. Sice jsme kousek museli jít i po žluté, ale tentokrát jsme to už zvládli. Cesta příjemně ubíhala a tak jsme asi za dvě a půl hodiny byli na palicích. Tam jsme si dali sváču a vylezli nahoru, abychom se podívali dolů. Na vrcholku jsme udělali hromadné foto a slezli zpátky k batohům.

    O pár kilometrů dál jsme si našli místo na vaření. Protože všechno bylo naprosto mokrý od tajícího sněhu, rozdělání ohně nám chvilku trvalo. Ale zvládli jsme to. Sice jsem do něho skoro nepřetržitě foukal asi půl hodiny, ale nakonec přece jen hořel. A ty špagety se nám fakt povedly. Byly prostě výborný…

    Vzhledem k tomu, že dneska jsme školu zařizovali my, tak jsme ke konci už trochu spěchali. Zahladili jsme ohniště, vrátili se na značku a šli do Svratky. Že je ta vesnice dlouhá jak pohádka, to jsem věděl. Ale že je dlouhá jak dvě pohádky, to bylo malý překvapení. Školu jsme stihli akorát na šestou. Ubytovali jsme se v jídelně, vybrali si ty nejlepší místa a vyčkávali příchod kluků. Ti přišli až někdy kolem osmé.

    Večer byl jako vždy nástup a po něm už večerka.

    Ráno jsme měli budíček posunutej o hodinu. Krásně jsme se vyspali, snědli od večera naložený vločky a šli se projít po okolí. První co jsme viděli, byl jediný oficiální rychlobruslařský ovál v republice. Ve skutečnosti to je obyčejný průtočný rybník oválného tvaru, momentálně rozmrzlý. Na jeho pravém břehu jsme našli čerstvě pokácenou vrbu. Tam jsme si s Víťou nařezali proutky, abychom měli z čeho plést mrskačky.

    Proutky jsme si dali do školy, a že půjdem do cukrárny. Cukrárnu jsme našli skoro na druhým konci Svratky. Mělo to jeden háček. Byla zavřená a na prodej. Cestou zpátky jsme našli ještě jednu, ale tam jsme se zase všichni nevešli. Tak jsme si každej koupili něco na cestu a šli do takové malé hospůdky vedle školy na kofolu. Ta byla ale zavřená. Tak jsme šli už asi popáté přes náměstí zpátky do jiné hospody. Ta byla otevřená a tak jsme si asi po dvouhodinovým chození po městě dopřáli kofolu.

    Dopili jsme a šli jsme zpátky do školy. Tam holky uvařily dobrý rizoto a my jsme si s Víťou mezitím upletli mrskačky. Po jídle a po návratu kluků z kešek a ze Čtyř palic jsme si šli zahrát na nedaleké fotbalové hřiště bejsbol. Docela zajímavě rozehraný zápas (jedna půlka dostávala pěknej klepec) nám přerušil déšť.

    Ve škole ještě Týna zorganizovala soutěž v páce a pak už byla zase večerka.

    Ráno jsme se co nejrychleji sbalili, uklidili po sobě a už to začalo. Napřed jsme na nástupu všechny holky vymrskali asi pětkrát a pak byla soutěž o nejhezčí vajíčka a mrskačku. Na třetím místě skončila Janča a Mišis, druzí jsme byli mi se Zuzkou a první místo vyhrála Týna a Davy.

    Po nástupu a vajíčkové snídani nás hosté pro letošní Jarňák opustili a kluci šli ještě mrskat do vesnice. Po jejich návratu jsme se vydali na vlak do Čachnova.

    Cestou jsme si už na téměř klasickým místě (vždycky když tudy jdeme, tak na stejným místě vaříme) ohřáli konzervy. Kuba se s každým sázel v "kámen, nůžky, papír" o odnesení prázdných konzerv. Nakonec je všechny nesl sám. Ale dobře se s něma strašilo děcka. Jakmile se s konzervama k někomu přiblížil, tak dotyčnej zrychlil, abychom mu je "náhodou" nepověsili na bágl.

    Vlak z Čachnova byl opět narvanej (že by končili nějaký prázdniny???) a přestup ve Svitavách nám nevyšel ani tak na minuty, jako spíš na vteřiny. Po příjezdu do Brna byl na Baštách poslední nástup a tím skončil i letošní Jarňák.

...a tak jsem změnil zimní barvy na jarní...

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych sem dal pár hlášek z Letní expedice... :-)

Všem členům i nečlenům I. oddílu přeji veselé Vánoce, Šťastný Nový i nový rok, hodně všeho co si přejete, zdraví, lásky, pohody, úspěchů atd... Embéčko

Při letošním Podzimáku jsme nachodili cca 67 kilometrů v okolí Luhačovic, Vizovic a Valašských Klobouk. Pokusím se tady popsat jak to na pochodě vypadalo, alespoň z pohledu I. a III. oddílu, se kterým jsme měli společné jídlo a tudíž i trasu.

Brzo ráno jsme se sešli na Baštách. Z I. oddílu jeli bohužel jenom Týna a Víťa. Třetího oddílu bylo víc-Marťa, Nelča, Lucka, Majda a Hanďa. Vlakem jsme jeli asi tři hodiny, přičemž Týna po třetím přestupu z nějakých 150 totálně vytuhla. Vystoupili jsme v Polichně a vyrazili směrem na Luhačovice.
Cestou jsme se museli vyškrábat na docela vysokej, ale naštěstí krátkej kopec. Na něm jsme si udělali oběd-klobásy.
Po klobáskách jsme si zahráli se zbývajícíma oddílama bejsbol a nakonec došli do Luhačovic. Tam byl nějaký problém s ubytováním, tak jsme si v tělocvičně nechali bágly a šli na večerní prohlídku promenády.
Po návratu z procházky už jsme si dali jenom večeři a pak byla večerka.

Ráno jsem musel vstát dřív než ostatní a vzbudit trubku-trubače. Jenom jsme se sbalili a šli jsme si koupit čerstvé mléko do nejbližšího Alberta. Před vchodem jsme posnídali buchty (někteří i domácí) a za jemného mrholení jsme vyrazili na promenádu na Vincentku.
Vincentku jsme si namíchali teplou se studenou. Pít se to teda jako dalo, ale že bych to musel víckrát… Ještě jsme se podívali na pár lázeňských domů a vyrazili na Luhačovickou přehradu.
V přehradě se nikdo nekoupal (možná to bylo tím počasím), tak jsme pokračovali na kopec. Z kopce jsme slezli dolů a pak hurá na další kopec. Na něm jsme se potkali s hostama a uvařili si "bramborový guláš". Chuťově to bylo výborný, akorát to bylo něco mezi hustou bramborovo-gulášovou polívkou a řídkým brgulášem.
Protože pořád drobně mžilo, poprchalo a chvílemi i pršelo, neztráceli jsme čas a valili do Vizovic. Bohužel ne na slivovici, ale do školy. Cestou jsme krapet zatměli. Naštěstí jsme pořád věděli kde asi jsme i když se nám ta červená někam ztratila a najednou jsme byli na žluté, která ani v mapě ale nebyla… Taky jsem se za pochodu po tmě krásně nabyl energií. Elektrickou… To bude asi těma třema elektrickýma ohradníkama, přes který jsme přelízali.
Nakonec jsme se do Vizovic dostali. Jako odměnu za na kilometry dlouhý pochod jsme si na večeři dali chleba s medem a dvěma marmeládama od Marti (jedna byla prý z jakéhosi joudy či jak se to ovoce jmenuje). Byla ale výborná.

Ráno jsme trošku poklidili školu a šli si koupit čerstvé rohlíky, máslo, sýr a opět mléko. Potom už jsme vyrazili. Do nejbližší cukrárny. Tam jsme se zásobili cukrem a bylo to po celý den znát. Energie měli všichni dost. Trasa byla zhruba stejně dlouhá jako den předtím. Ostatní oddíly jely autobusem a měly to celkově o 4 kilometry kratší. Jaký pak bylo naše překvapení, když jsme později odpoledne zjistili, že jsou za námi…

Cestou se nic zvláštního nestalo. Akorát se mi na každé zastávce kouřilo ze zad… Na pozdní oběd jsme si udělali těstoviny s masovou majdou. Šéfkuchařem byla Marťa a těstoviny byly fakt výborný. Jak by řekli Kluci v akci-Rychlý, levný a hlavně dobrý.

Večer se opět nějak rychle setmělo. Tentokrát se nám neztratila červená, ale žlutá. Po kratší improvizaci jsme se dostali na měsícem zalitou louku a měli na výběr. Doleva či doprava? Šli jsme doleva. Přišli jsme na kraj vesnice a zazvonili na nejbližší domek. Tam nám paní sdělila, že jsme v úplně jiné vesnici, než jsme čekali. Nakonec jsme našli správný směr a sílu na zbývající asi tři kilometry.
Těsně před Kloboukama jsme po své levici míjeli asi dvousethlavé stádo většinou už spících krav. V Kloboukách byl opět menší problém s ubytováním, ale nakonec se to vyřešilo a mohli jsme se pohodlně natáhnout.

Ráno nás přivítalo snad ještě mrazivější počasí než předchozí den. Naštěstí bylo zase jasno, tak to bylo v pohodě. Dneska nás čekala malinká porce kilometrů (oproti dvěma předchozím dnům) a tak jsme ani moc nespěchali.
Na náměstí jsme si chtěli dát na snídani čerstvé frgály, ale nebyly. Nakonec jsme to vyřešili vánočkou, džusem a koláčkama. Při výstupu na kopec jsme narazili na zbytky letošního prvního sněhu. Samozřejmě jsme se na nich museli vyfotit a trochu ho na sebe naházet…
Protože to byl opravdu krátký den, nijak jsme to nehrotili a nikam se nehnali. Na pěkné mýtině jsme si dali pauzu na sváču a po řádném odpočinku směřovali vstříc obědu.
Asi kilometr před "spací vesnicí" jsme se potkali s ostatníma. Na docela fajnové louce jsme si (opět pod vedením Marti) uvařili (opět výborné) kari rizoto. Po bejsbolu jsme šli do Brumova-Bylnice do DDM, kde jsme měli spát.

Cestou jsme zjistili, že vesnice je roztažená jak pohádka o Červené Karkulce a že DDM samozřejmě bylo na opačným konci než jsme přišli. Nakonec jsme to zvládli a dokonce jsme spali i na postelích. Večer holky nazpívaly hymnu I. a III. oddílu. Tu se pokusím nějak dostat na tyto stránky.

Poslední den ráno bylo hnusně sychravo. Po snídani jsme se šli podívat na místní zříceninu (hradu) a poblíž jsme si ohřáli fazole. Cestou na nádraží jsme si chtěli zajít do cukrárny, ale obě dvě byly v neděli v poledne zavřený. Nechápu… Nakonec naši chuť na sladký vyřešil místní obchůdek.
Na nádraží si někteří ještě dali čokoládu z automatu a už jsme se chystali na vlak. Cesta ubíhala příšerně pomalu, ale nakonec jsme se do Brna přece jenom dostali. Večerním nástupem na Baštách letošní Podzimák definitivně skončil.

Tak jsem se dneska konečně dostal k tomu, abych přidal slibované fotky od Terky. Z těch asi 250 fotek, co mi dala Terka jsem vybral jen některé, protože jich mám pár skoro stejných (tak aby se to tady neopakovalo...).

Taky jsem změnil barrvu stránek do podzimních tónů... :-)

Včera jsme měli výlet. Šli jsme všechny oddíly dohromady, protože jsme se rozhodli trošku vyčistit Kamenný vrch v Novým Lískovci. Po příjezdu trolejbusem jsme šli asi deset minut a dali jsme si sváču. Pak jsem rozdal rukavice a pytle a začalo čištění. Asi za půl hodiny jsme měli všechny pytle plný odpadků... Odnesli jsme je do kontejneru a pokračovali v normálním výletě. Nějak jsme se rozdělili a tak jsme se telefonem domluvili, že se sejdem u údajné rozhledny (v mapě tam fakt je).

My jsme ještě se třetím oddílem šli trochu jinou, schůdnější cestou a asi za 40 minut jsme byli poblíž místa, kde jsme se měli potkat. Což se však nestalo. Během několika telefonátů jsme provolali asi 15 minut (ať žijí výhodné tarify...) a stejně jsme se nepotkali. Byla zima, jeli jsme tedy zpátky na Palubu, že si tam ještě něco zahrajem.

U Paluby jsme potkali zbývající dva oddíly. I přes to, že měli GPS-ku, tak nám nebyli schopni říct, kde vlastně byli. Na Palubě jsme si zahráli ještě pár her (už jenom I. a III. oddíl) a pak jsme výlet ukončili.

Tak se mi konečně podařilo sem dát fotky z expedice. Nejsou všechny, protože jinak bych u toho seděl asi týden... V nejbližší době sem ještě dám fotky, který fotila na pochodě Terka.

Přináším takové kratší shrnutí toho, co se dělo na našem letošním pochodě na Letní expedici. Naše trasa byla kolem Berounky a na pochodě jsme se sešli v tomto složení- Marťa, Týna, Pavča, Barča, Lucka, Terka, Víťa a já. Takže téměř takový malý harém (Víťu si někteří náhodní kolemjdoucí občas taky pletou s holkou…). Pokusím se sem taky v nejbližší době dát pár fotek, abyste si mohli udělat konkrétnější představu o takovémto pochodě.

Po ranním budíčku ještě na Kanclíři jsme se nabalili a nasnídali. Službu měli Cesťáci a mysleli si, že nás dostanou tím, že nám do rohlíku s česnekovou pomazánkou nacpou celej stroužek česneku. Nedostali. Nebylo to vůbec poznat…
Potom jsme se už rozloučili a vyrazili jsme do Majdaleny na vlak. Cestou Víťa poprvé spadl. Vlakem jsme jeli přes Prahu do Karlštejna. Jakmile jsme vyjeli (dost hnusným vlakem) z Prahy, tak začalo pršet. To nám to pěkně začíná… V Karlštejně jsme vystoupili a za drobného mrholení šli do restaurace na předem domluvenou obědovečeři. Až jsme se najedli a napili, šli jsme do nedalekého kempu, kde jsme si postavili stany a vybalili se. Lucka si při vybalování psala do telefonu pořadí věcí, jak je měla naskládané ve své téměř školní brašničce, aby to ráno zvládla zase nabalit zpátky.
Večer jsme si dali menší večeři, zahráli si BANG! a šli spát.

Ráno jsme se probudili a vypadalo to, že dneska bysme zmoknout nemuseli. Nabalili jsme se (Lucka to zvládla…), nasnídali se a vyrazili na Karlštejn. Cestou jsme si nechali bágly v infocentru (kdo by se s něma chtěl tahat na hrad) a jen tak nalehko pokračovali dál. Na prohlídku jsme nešli (byla drahá jak sviňa) a tak jsme si jen prohlídli nádvoří, hradby, studnu, atd.
Po vyzvednutí báglů jsme šli do Mořiny, kde jsme chtěli nakoupit. Barča se cestou odpojila, aby se k nám za cca 500 metrů zase vrátila. V Mořině jsme si nakoupili a zrovna jsme se i naobědvali. Ve stejnou chvíli, jak jsem popřál dobrou chuť, u nás zastavila nákladní tatrovka. Motor běžel dál. Dojedli jsme a tatrovka odjela (není nad oběd na čerstvém vzduchu…).
Po kratším výšlapu do kopce jsme uviděli zatopený lom Velká Amerika. Chvíli jsme počkali na slunko (kvůli fotkám) a pak jsme šli dál. Cestou jsme již tradičně opět nějakým záhadným způsobem minuli Mexiko (kdo ví, jestli vůbec existuje) a jako další lom jsme viděli až Malou Ameriku.
Večer jsme si našli pěkný místo na spaní a uvařili si večeři. Sotva jsme dojedli, tak skoro všichni vytuhli. Akorát Marťa si šla zaběhat.

Další den jsme ráno sešli do Srbska, kde jsme si nakoupili na další den. Pak jsme šli docela dlouho do kopce, vlastně až ke Koněpruským jeskyním. Byli jsme i vevnitř. Venku jsme si potom dali oběd, kafe, napsali pohledy a pokračovali dál směrem na Popovice.
Když jsme hledali místo na spaní v lese, tak jsme se najednou ocitli uprostřed francouzské kriminálky. Uprostřed lesní cesty ležela sportovní taška. Otevřená. Prázdná. Vedle leželo tričko. O kousek dál prázdná peněženka. Vedle dámská lodička. Doufali jsme, že to jen někomu vypadlo z auta cestou na houby…
Místo na spaní jsme našli, uvařili večeři a pak jsme se nacpali do jednoho stanu (venku zase pršelo) a hráli BANG!

Protože se nám nechtělo šlapat asi 10 kilometrů berounským předměstím, šli jsme jenom kilometr na vlak. Večer jsem zjistil na IDOSu odjezd a tak jsme tam přišli na čas. Vlak nejel. Šel jsem se podívat na papírovej jízdní řád na zastávce a náš vlak tam vůbec nebyl napsanej… Ale za půl hodiny měl jet další. Jel. Ale nestavěl. Další co měl stavět, taky nestavěl. Po další půl hodině měl jet další, ale ten měl jenom projet. Zastavil. Tak jsme se dostali do Berouna. Dokonce zadarmo, protože průvodčí za náma během těch dvou zastávek nepřišel. Tak jsme ušetřili dohromady asi 17 korun.
V Berouně jsme šli do kempu (abychom nemuseli spát na náměstí) a tam si našli pěknej, prázdnej palouček. Dali jsme se trochu dohromady a šli se podívat na medvíďata z večerníčku-Vojtu, Kubu a Matěje. Ten jeden byl pěkně línej a za tu dobu asi dvakrát pohnul tlapou. Ti další dva byli docela živí a snažili se ty svoje prolízačky za stoletých smrků rozložit na prvočísla…
Cestou zpátky do kempu jsme nakoupili a už se těšili, jak si pochutnáme na meruňkových knedlích, co chtěly holky vařit. Knedle (později přejmenované na typiše čechyše fruchtyše knédl) byly výborný. Před knedlema nás ale čekalo jedno nemilé převapení-naše stany byly obklopený takovým malým stanovým městečkem čítajícím asi 30 stanů a další stany přibývaly.
Večer už jsme se jenom dorazili chlebem s tvarůžkama, romadůrem a cibulí. To byla taky mňamka.

Po probuzení jsme se nabalili a já do své gemy nacpal asi půl metráku dřeva co nám zbylo. Ráno na berounském náměstí nás čekal menší šok. Těšili jsme se, jak si na náměstí na lavičce dáme na snídani čerstvý rohlíky s mlíkem. Rohlíky i mlíko jsme měli. Náměstí taky. Akorát že tam přes noc vyrostlo asi tisíc stánků, mezi kterýma bylo umění vůbec projít, natož se tam najíst. Tak jsme snídali na schodech před Albertem.
Po rychlém úprku z náměstí jsme šli směrem na Nižbor. V Nižboru jsme šli na kofolu. Nakonec z toho byla čtyřikrát polívka, dvakrát hranolky, jednou rýže a dvakrát utopenec. Kofola ale taky byla. Po této svačince jsme si dali normální oběd (chleba s rajčetem) a těšili se na večerní maso s rýží.
Večer jsme našli pěkný místo na spaní, ale neměli jsme dvě radši nejmenovaná děvčata. Přišly asi po hodině, že prý se cestou zakecaly a přehlídly značku… Tím ale večer nekončil. Po večeři během čištění zubů a vykonávání jiných potřeb zase jiná nejmenovaná slečna šlápla do pozůstatku asi snídaně prošle střevy nějakého houbaře tak někdy před třemi dny. Chudák to pak asi hodinu čistila.

Tento den se celkem nic zvláštního nestalo Víťa opět (už asi po dvacáté) spadl. Před Křivoklátem jsme šli na kofolu. Holky, nevím co je to napadlo, začaly smlouvat o cenu. Za kofolu, slané tyčinky a hranolky ukecaly slevu asi tři koruny.
Aby se nám dobře spalo, tak jsme si večer ještě vyšlápli docela brutální kopec a na jeho vršku si našli pěkný místo na spaní. Skoro hned, jak jsme rozdělali oheň na vaření, šel kolem nějakej pejskař s vlkodlakem, nebo co to bylo. Chvilku na nás koukal, my na něj, pak řekl něco o ohni a odešel. Rychle jsme uvařili, zahladili oheň, najedli se a šli spát.

Ráno jsme sešli k obchodu, kde jsme nakoupili snídani a další jídlo. Snídali jsme u dětského hřiště. Aby nám líp vytrávilo, tak jsme samozřejmě vyzkoušeli veškeré vybavení tohoto hřiště, takže jsme se klouzali, houpali, prolízali, propadali, šplhali,… Křivoklát byl zavřenej (bylo pondělí), tak jsme si ho aspoň prohlídli zvenku.
Z Křivoklátu jsme pokračovali dál směrem na Skryje. Už od rána bylo vedro jak v krematoriu za plentou. Cestou jsme šli kolem hospody U Rozvědčíka, kde jsme si dali kofolu. Měli ji tam ale nejdražší z celýho pochodu. Ale měli aspoň docela dobrou zmrzlinu.
Večer jsme došli do Skryjí. Tam jsme se rozložili přímo u Berounky a protože bylo furt nesnesitelný vedro, šli jsme se vykoupat.

Dneska jsme měli v plánu flákání. Po snídani jsme si dali ještě koblížek. Jedinou aktivitou dnešního dne byla moje procházka s Barčou nahoru do Skryjí pro poštu a nějakej ten menší nákup. Jedinej, kdo dostal nějakej dopis byla Barča.
Jinak jsme se tak různě poflakovali, koupali se, opalovali se, spalovali se,…

Nic zvláštního se nestalo, pršelo, pak přestalo… Přesně takhle to vypadalo ráno. Díky docela silnýmu slejváku jsme si dali budíček až někdy kolem půl jedenácté. Během balení ale občas vykouklo slunko, tak aspoň stany stihly trochu uschnout. Šli jsme do Zvíkovce a občas trochu mrholilo.
Protože dneska jsme byli poslední den na pochodě všichni pohromadě, tak jsme šli na oběd do restaurace. Oběd byl dobrej. Pak jsme se šli podívat nahoru do vesnice, kde tam je obchod a zastávka odkud mají holky ráno odjet. Našli jsme všechno a opět i dětské hřiště…Barča se houpala tak vehementně, že tu díru na kalhotech zamaskovala až bunda půjčená od Víti a uvázaná kolem pasu…
Na večer jsme byli domluvení, že oslavíme všechny svátky a narozeniny, co se na pochodě a kolem něj vyskytly. Zároveň jsme to spojili s oddílovým ohníčkem. Dvě holky řekly, že se jdou osprchovat a že za půl hodiny jsou zpátky a můžem začít. A tak ohníček začal za hodinu a půl…

Ráno odjely Marťa (do tábora) a Terka s Pavčou (do Brna) a nás pět pozůstalých jsme se vydali na další cestu. Zase bylo vedro jak … Cestou jsme několikrát (asi osmkrát) brodili a taky přecházeli takový můstky, který vypadaly, že každou chvíli spadnou..
Odpoledne jsme šli kolem rekreačního střediska, kde měli venkovní bazén a daly se tam postavit i stany. Neváhali jsme. Šel jsem se zeptat, kolik stojí místo na stan. Dali jsme si kofolu a pokračovali dál. Osmdesát korun jenom za stan je opravdu zlodějina…Bohužel dalších asi pět kilometrů nebylo žádný slušný místo na spaní. Nakonec jsme ale našli pěknou, čerstvě pokosenou louku.
Málem jsme ale byli bez večeře. Během vaření se nám podařilo několikrát uhasit vodou a opět rozfoukat oheň. Nakonec jsme ale tu sladkou rýži zvládli. Noc proběhla docela klidně, až na toho divočáka, co mi asi ve tři v noci čenichal kolem stanu.

To, že od rána bylo zase vedro ani nemusím psát. Zeptal jsem se všech, jestli netrpí úpalem a jestli jo, tak ať si dají něco na hlavu. Lucka povídala, že prý to je v pohodě, že je zvyklá. Fajn. Šli jsme do Kožlan. Dneska jsme to měli jen kousek, tak jsme se domluvili, že v Kožlanech nakoupíme, najíme se a najdeme si nějakou pěknou zahrádku s kofolou.
Nakoupili jsme, najedli se, ale zahrádku nikde neměli. Ani hospodu. Ani nic jinýho. Tak jsme to vyřešili jinak. Lehli jsme si v parku na trávu do stínu a koupili si dvě dvoulitrový kofoly a ledňáčky. Pak Najednou Lucka povídá, že je jí nějak špatně. Prý asi ze slunka…
Večer, až se trochu (asi o dva stupně) ochladilo, jsme šli nějaký dva kilometry do nedalekého lesíka. Tak jsme si našli místo na spaní. Vypadalo to na jasnou noc, tak že budeme spát jen tak pod širákem. Po večeři jsme si lehli a jen tak si ještě povídali.
Někdy kolem jedenácté se začalo zatahovat. Pak se začalo blýskat. Pak foukat silnej vítr. Pak hromy. Najednou světlo jak ve dne. No nic. Vstali jsme a během asi 10 minut jsme byli nabalení. Šli jsme jeden kilometr na vlakovou zastávku, z které jsme stejně ráno chtěli jet. Byla to jenom obyčejná betonová budka uprostřed lesa, tak se nebylo čeho obávat. Sotva jsme tam došli, začal tropickej liják. Z jízdního řádu jsem zjistil, že během noci kolem nás projedou asi tři vlaky.

Ráno jsme se vzbudili asi dvacet minut před odjezdem vlaku. Nabalili jsme se a stopli si náš vlak (zastávka byla na znamení). V Rakovníku jsme měli asi tři hodiny čas, tak jsme šli do města na nákup a opět na kofolu. V dalším vlaku do Prahy se mě pokoušel sbalit průvodčí. Měl smůlu, chlapec… Ale aspoň jsme se dozvěděli, že "…ten vláččček vám jede ze šššestýho nástupiššště…" Jeli jsme (radši) jiným, z prvního.
Po výstupu v Majdaleně se na nás vrhli komáři. Během třiceti vteřin jsme byli úplně obalení těma potvorama bzučícíma. Rychle jsme se namazali repelentem a oblíkli do dlouhýho (paráda v tom vedru…). Šli jsme na dopředu vytipovaný místo, kde jsme chtěli postavit stany a odkud jsme chtěli jít na přepad. Nakonec jsme ale museli jinam, ale taky to bylo dobrý místo.
Ve tři hodiny v noci začal náš přepad. Jako ve správném americkém filmu, tak i nám na přepad pršelo. Vstali jsme, trochu se probrali a zařvali si vhodně zvolený bojový pokřik HAŇÁ ŇUF!!! Vyrazili jsme do tábra. U kuchyně jsme zastavili a poslouchali. V kuchyni bylo nějak moc nečekaných hlasů. Tak jsme změnili plán. Kousek jsme couvli, co nejhlasitěji zařvali PŘEPAD! A utíkali zpátky ke stanům. Víťa naposledy na pochodě spadl. Když jsme znovu, asi v pět ráno, už za světla, usínali, slyšeli jsme ještě pořád z okolí tábora hluk, jak se nás snažili najít…

Vstali jsme, až se nám chtělo. Nabalili jsme se a přišli do tábora. Tam s náma (až na pár výjimek) nikdo nemluvil. Tak jsme se vybalili, postavili se stany, vykoupali se a šli do Kosek na oběd. Tak skončil náš letošní pochod.